Stejně jako ve všech ostatních státech a společenstvích, byl po skončení válečného konﬂiktu i u českých Němců znatelný posun voličských preferencí směrem „doleva“. A právě na den 4. března, kdy se ve Vídni konalo první zasedání ústavodárného zastupitelského orgánu, v němž zástupci z pohraničních oblastí Čech a Moravy chyběli, bylo rozhodnuto svolat masové demonstrace. Vysoká míra nezaměstnanosti a také stávky ve většině podniků přispěly k tomu, že počty demonstrujících byly skutečně vysoké.

Obsahem projevů oﬁciálních částí demonstrací byla jednak neutěšená hospodářská a sociální situace v daných regionech, nemožnost provést zmiňované volby a s tím související obecný odpor k postupu československých státních úřadů vůči daným oblastem, na které dle představ mluvčích i demonstrujících neměly žádný právní nárok. Po skončení oﬁciálních částí došlo ke spontánním a v podstatě nekoordi–novaným akcím vůči lokálním zástupcům československých ozbrojených složek. Vypjatá atmosféra, oboustranná nahromaděná nenávist a také nezkušenost československých vojáků s podobnými typy situací nakonec vyústily v krveprolití. Ve východočeském Hostinném zemřeli dva lidé, v Ústí nad Labem jeden, v Chebu dva, ve Stříbře další dva, v Karlových Varech šest, ve Šternberku šestnáct a v Kadani, kde se situace vymkla kontrole nejvíce, dokonce dvacet pět.

V pramenech i literatuře se uváděné počty lišily a liší nejen z důvodu diametrálně odlišných interpretací, ale také z toho prostého faktu, že někteří těžce zranění mohli zemřít i v pozdějších dnech. Skutečnost, že k inkriminovaným událostem došlo až po skončení oﬁciálního programu demonstrací, zapříčinila spíše odtažitý vztah německých sociálních demokratů k událostem a dokonce k jejich pozdějšímu vyloučení z mýtu. Byť termín „Märzgefallene“ není místní ani dobový novotvar – za březnové padlé byli a jsou německou historiograﬁí například označováni již zabití během vídeňské a berlínské revoluce v roce 1848, či také z tzv. Kappova puče v roce 1920 ve Výmaru – stala se tragédie paradoxně darem z nebes pro německé na–cionalisty. Poskytla totiž novodobé mučedníky. Z těchto v podstatě náhodných obětí politováníhodné události se staly umnou instrumentalizací vědomí bojovníci za německou věc. Kromě oněch zemřelých obdržela výraznou symbolickou hodnotu také místa, kde ke střelbě došlo. Zejména Kadaň získala ﬂuidum jakéhosi kvazisakrálního místa. V neposlední řadě bylo důležité i vlastní datum. Vznikl den, jasně deﬁnované místo v kalendáři, k němuž sudetští Němci mohli upnout své vzpomínky a které mohlo konkurovat prosazovaným státním svátkům a památným dnům. V té souvislosti si povšimněme blízkosti dat 4. března a 7. března, čili data narozenin prezidenta T. G. Masaryka. Německým nacionalistům napomohla i reakce Prahy. Bylo vydáno komuniké, otištěné hned následující den v Prager Tagblatt, které události představilo jako duchapřítomnou reakci československých ozbrojených složek, jež zabránila plánovanému povstání v pohraničí, koordinovanému a podporovanému ze zahraničí, tj. z Rakouska a Německa. To nesmíme chápat jako nějakou účelovou fabulaci, v tehdejší napjaté a zjitřené době, plné nejrůznějších povstání a revolucí, se mohla státnímu establishmentu situace takto jevit.

Vždyť co bylo několik desítek zemřelých oproti milionům padlých ve stále ještě živé a na mnoha místech formálně pokračující válce.Mýtus dne 4. března nebyl homogenní entitou, ale procházel určitým, v podstatě velmi dynamickým vývojem. Jistým odrazem může být i značná nejednotnost v názvu svátku. Z dobových pramenů pocházejí označení dne 4. března jako např. dne pokání (Busstag), dne smutku (Trauertag), dne svobody (Freiheitstag), dne hrdinů (Heldengedenktag) a dokonce jako dne „völkisch“ probuzení (Tag völki schen Erwachsens).

Pro snazší postihnutí dynamiky recepce mýtu byla vytvořena následující periodizace: Zaprvé se jedná o takzvané období festivity, které trvá cirka do roku 1924 a představuje čas, během něhož bylo možné svátek 4. března veřejně komemorovat a využívat jej nejen k projevům prosté lidské piety, ale zejména k projevům politickým. Druhé období je označeno jako období mýtu a je ohraničeno roky 1925 až 1938. Tehdy byly zakázány jakékoli veřejné projevy související se 4. březnem, o to bouřlivějším vývojem však svátek prochá–zel coby předmět politické instrumentalizace. Došlo k vytvoření jeho závazné symbolické a ve své podstatě mytické podoby. Následující období spadající do mezidobí let 1939 až 1945 je nazváno obdobím politizace a je totožné s časem, kdy se mýtus stal integrální součástí národněsocialistické doktríny v Říšské župě Sudety. Poslední epocha pak trvá od roku 1946 prakticky až do dnešních dnů a je nazvána obdobím nostalgie.

Spojenci však nevedli válku s Německem, jejich hlavním nepřítelem, který byl jedním z hlavních viníků odpovídajících za vznik první světové války. Jejich válečným cílem jistě nebylo zvětšení Německa, ale právě naopak podvázání jeho sil, aby nemohlo vést brzy další válku. A tak čs. Němci se postavili i proto zájmům vítězných spojenců, a tím také i proti zájmům ČSR. Zásah našich vojenských nebo dobrovolnických jednotek proti nim byl z hlediska uvedeného zcela oprávněný. Stejně tak náš zásah na Slovensku proti maďarskému vojsku. Naše uvedené kroky Spojenci schválili, nikoliv však ustavení německého Rakouska a jeho následné spojení s Německem. Proti tomu se plně postavili.

Je dějinným neštěstím, že Němci, kteří žili v Československu se dovolávali práva národu na sebeurčení. O něm mluvili jak henleinovci před druhou světovou válkou, tak i Němci, kteří byli z Československa v roce 1945 a poté vysídlení. Založili znovu tzv. sudetoněmecký landsmanšaft a v jejich programu je právo na vlast i právo na sebeurčení. Nemají však ani právo na vlast, ani právo na sebeurčení. Pokud uvedené skutečnosti nepochopí, budou nebezpeční jak pro sebe, tak i pro nás. Našim zásadním stanoviskem je, že jejich domovem je především Německo, Rakousko. Tento stav je souladný s mezinárodním právem.